Děloha a placenta tvoří funkční jednotku, která slouží k udržení těhotenství. Splynutím pohlavních buněk vzniklá zygota postupuje za současného buněčného dělení vejcovodem do dutiny děložní. Hovoříme o blastocystě, jejíž buňky se dále diferencují. V důsledku destrukční aktivity syncytiotrofoblastu, pokrývajícího její povrch, dochází k intersticiální implantaci blastocyty. Výživa je zajišťována mateřskou krví, která zárodek omývá. Od 11. do 16. dne po oplodnění se formují primární choriové klky. Od 21. dne po oplodnění začíná v klcích cirkulovat fetální krev. Po 8. týdnu degenerují klky pokrývající původně celý povrch choria, zachovány zůstanou pouze v kruhové oblasti chorion frondosum proti decidua basalis. Zde se vytváří definitivní diskovitá placenta. Choriový klk je pokryt vrstvou syncytiotrofoblastu, pro jehož buňky je charakteristická bazofilní cytoplazma s množstvím ribosomů a jader, pod ním je nesouvislá vrstva cytotrofoblastu. Cytotrofoblast (Langhansovy buňky) je tvořen kubickými buňkami s kulatým jádrem a chromofobní cytoplazmou. Uvnitř je klk vyplněn primárním mezodermem s Hofbauerovými buňkami (primitivní makrofágy) a sítí kapilár. Během 4.-5. měsíce se placentární disk rozdělí do 15-20 kotyledonů a dojde k definitivním změnám v histologické stavbě klků. Vyzráváním placenty pomalu mizí cytotrofoblast, diferencují se cévy a makrofágy. V době porodu tvoří placenta diskovitý útvar o průměru 15-20 cm a o hmotnosti odpovídající 15-20 % hmotnosti plodu. Povrch choriových klků je 10-14 m2 (obr. 9.1-1).
Fetální a mateřský oběh v placentě vytváří protiproudový systém (obr. 9.1-2). Z fetální strany proudí krev do placenty dvěma arteriae umbilicales, které se dělí do radiálních placentárních arterií. Ty se větví v choriové ploténce a dále přecházejí v kapilární síť terminálních klků. Obdobně se spojují tenkostěnné žilky, které odvádějí krev cestou jedné vena umbilicalis do ductus venosus a vena cava inferior plodu. Na maternální straně krev tryská otvory v bazální ploténce z obloukových větví spirálovitých děložních arterií a omývá placentární klky. Krev teče pod tlakem 70-80 torrů (9,3-10,6 kPa) do intervilózního prostoru. V intervilózním prostoru tlak klesá až na 10 torrů (1,3 kPa). Krev se vrací dilatovanými žílami v decidua basalis. Tento typ placenty se nazývá hemochoriální. Její difúzní bariéra je tvořena pouze vrstvou syncytiotrofoblastu, jeho bazální membránou a stěnou fetálních kapilár. Síla placentární bariéry se snižuje se stářím placenty a kolísá od 26 do 2 mm. Trofoblast je pokryt nesouvislou vrstvou cytotrofoblastu (hemomonochoriální placenta).
V III. trimestru je uteroplacentární průtok krve na maternální straně 500-700 ml/min, tj. 100 ml/min/100 g hmotnosti placenty, z toho 75-80 ml/min zásobuje myometrium. Na fetální straně je průtok 50 ml/min/100 g. Průtok je přímo závislý na hemodynamických parametrech plodu. Prostaglandiny E ve fyziologických koncentracích působí vazodilatačně, prostaglandiny F vazokonstrikčně. Sympatické a-adrenergní podněty (noradrenalin) vyvolávají pokles uteroplacentárního průtoku, b-adrenergní stimulace má minimální vliv. Při děložních kontrakcích průtok klesá vlivem vzestupu cévní rezistence.
Pupeční cévy mají omezenou možnost autoregulace, průtok stoupá pouze zrychlením tepové frekvence plodu. Stlačení pupečníku vyvolá u plodu nejdříve hypertenzi a reflexní bradykardii, následně se zvýší extrakce kyslíku z fetální krve.
Pupeční žíla vede 40 % krve portálním sinem do jater plodu a 60 % ductus venosus do vena cava inferior. Celkový srdeční minutový objem plodu směřuje ze 73 % do sestupné aorty, 15 % do mozku a horních končetin, 12 % do plicního řečiště a levé síně. Cévní rezistence plicního řečiště je vysoká, systémová cévní rezistence je nízká (obr. 9.1-3).
