Poruchy dýchání jsou v novorozeneckém věku časté. Rozvíjející se respirační insuficience není vždy jen důsledkem plicního postižení, ale často bývá příznakem onemocnění jiného systému. Například vrozené srdeční vady, sepse, posthypoxické stavy, dědičné poruchy metabolismu aj. Progrese ventilačního selhání je často velmi rychlá a vyžaduje adekvátní léčebný postup. V případě izolované hypoxémie zajišťujeme dostatečnou oxygenoterapii. Způsob podání kyslíku je možné zvolit podle potřeby: do inkubátoru, do kyslíkového stanu, nosními brýlemi nebo maskou. Je vždy nezbytné monitorovat SpO2, zajistit dostatečné zvlhčení, především však ohřátí podávaného plynu. V opačném případě hrozí podchlazení pacientů, zejména předčasně narozených. Tam, kde oxygenoterapie nestačí, je nutné zahájit distenční terapii cestou nazálního CPAP. Zavádějí se buď speciální nosní kanyly, nebo endotracheální kanyla cestou nazální do vzdálenosti 3-5 cm, s ohledem na těhotenské stáří novorozence. Jako zdroj přetlaku je možné použít speciální přístroje pouze pro CPAP, nebo jakýkoli novorozenecký ventilátor s kontinuálním průtokem plynů. V případě selhání uvedených metod nebo v případě globální respirační insuficience je nutná endotracheální intubace a některá z forem umělé plicní ventilace. Intubace, zejména u extrémně nezralých novorozenců, může být obtížná. Vyhýbáme se extrémním polohám hlavy, zejména hyperextenzi, z důvodů možného vzniku intrakraniálního krvácení (komprese velkých krčních cév, změny průtoku krve mozkem). U novorozenců dáváme přednost orotracheální intubaci. Velikost endotracheálních kanyl a délku zavedení uvádí tab. 9.7-1. Rozměry pro uvedenou hmotnostní skupinu je nezbytné dodržet. Při nastavování ventilačního režimu je nutné si uvědomit, že s klesajícím průměrem endotracheální kanyly stoupá průtočný odpor. Stejně tak je důležitá délka kanyly: např. zkrácením kanyly č. 3 na 10 cm dospějeme ke stejným podmínkám, jako kdybychom použili endotracheální kanylu č. 3,5. S tím je nutné kalkulovat u ventilačních režimů s převahou spontánní dechové aktivity.
Endotracheální kanyly fixujeme tzv. water proof lepicí páskou k hornímu rtu tak, abychom zajistili co největší stabilitu polohy kanyly. Zcela nevhodné je použít náplasti typu leukopor ap. Nevhodná fixace je často příčinou nechtěné extubace během převozu. Správnost ventilace kontrolujeme pohledem (exkurze hrudníku), poslechově hodnotíme symetričnost dýchacích fenoménů. FiO2 volíme vždy takové, abychom dosáhli SpO2 95-97 %. Hyperoxie i hypoxémie jsou pro novorozence stejně nebezpečné. Tam, kde je možné dítě připojit k ventilátoru, který je vhodný pro novorozenecký věk, nastavujeme následující ventilační režim: FiO2 v závislosti na SpO2, začínáme však vždy na 1,0, inspirační tlak (Pin) takový, abychom dosáhli adekvátních exkurzí hrudníku. Při plicním postižení se hodnoty pohybují kolem 20-25 cmH2O (2-2,5 kPa), mohou však být i vyšší. Naopak tam, kde je indikací k umělé plicní ventilaci jiná příčina než plicní, používáme nižších inspiračních tlaků. PEEP nastavujeme minimálně na 4 cmH2O (0,4 kPa), dechová frekvence je 35-40/min. Průtok plynů je kolem 7-8 l/min.
Algoritmus léčby ventilačního selhání u novorozence přehledně ukazuje obr. 9.7-1.
