Mechanismus relaxačního účinku b2-sympatomimetik spočívá v jejich vazbě na b2-receptory, které jsou spřažené s G-proteinem, v jejich aktivaci a následné aktivaci adenylátcyklázy. Aktivace adenylátcyklázy vede ke snížení volných Ca2+ iontů v cytoplazmě a ke snížení fosforylace kinázy lehkých řetězců myozinu (MLCK - myosin light chain kinase). Tím se zkracuje kontrakce sarkomer a snižuje se frekvence kontrakcí (obr. 4.3-1). Aktivací b2-receptorů trofoblastu b2-sympatomimetiky se zvyšuje produkce progesteronu (fyziologického tokolytika).
Při kontinuálním podávání b2-sympatomimetik dochází k desenzibilizaci b2-adrenergních receptorů (tachyfylaxe) a ke snížení účinku těchto tokolytik. Jejich účinek lze prodloužit intermitentním podáváním glukokortikoidů. Glukokortikoidy stimulují syntézu receptor-specifické m-RNA, a tím i syntézu b2-adrenergních receptorů, čímž brání řízenému úbytku (down-regulation) receptorů. Zpětnovazebná reakce (rebound phenomenon) po náhlém vysazení léčby b2-sympatomimetiky se může projevit např. sinusovou bradykardií, která je následkem částečné b1-sympatomimetické aktivity b2-sympatomimetik (obr. 4.3-2).
Nejčastěji užívaná b2-sympatomimetika a jejich dávkovací schémata
Tokolytická léčba se zahajuje zpravidla intravenózním podáním b2-sympatomimetik s cílem buď zcela potlačit kontrakční děložní činnost (totální tokolýza), nebo ji redukovat (parciální tokolýza). Po dosažení zástavy kontrakcí se ponechá nejnižší účinná infuzní dávka po dobu následujících 12 hodin. Podmínkou infuzní léčby je pečlivé monitorování nežádoucích účinků b2-sympatomimetických léčiv. Vyskytnou-li se nežádoucí účinky, je nezbytné neprodleně redukovat infuzní dávku. Perorální podávání b2-sympatomimetik se zahajuje cca 30 minut před ukončením infúzní terapie dle dávkovacích protokolů.
Tab. 4.3-3. Dávkování nejèastìji uívaných b2-sympatomimetik
Tab. 4.3-4. Neádoucí úèinky a komplikace podávání b2-sympatomimetik
Těhotenství zvyšuje riziko vzniku plicního edému, protože se zvyšuje intravaskulární objem (těhotenská vazodilatace), klesá viskozita krve, zvyšuje se srdeční frekvence, klesá onkotický tlak, zvyšuje se plicní kapilární permeabilita, dochází k intrapartálním přesunům tekutin.
Beta2-sympatomimetika mají na vznik plicního edému přidružený účinek, protože vyvolávají další expanzi intravaskulárního objemu, snižují periferní cévní rezistenci, snižují plazmatický onkotický tlak, a tím i viskozitu krve, částečnou aktivací b1-adrenergních receptorů zvyšují srdeční frekvenci, ještě více zvyšují permeabilitu plicního krevního řečiště, vyvolávají hypokalémii.
Kardiální rizikové faktory podávání b2-sympatomimetik:
- skryté kardiovaskulární onemocnění,
- tachykardie těhotné (více než 130 tepů/min),
- hyperhydratace (např. prehydratace krystaloidy před neuroaxiální anestezií),
- infúzní podávání tokolytik po dobu delší než 24 h,
- amnionitida (zvýšení kapilární permeability),
- vícečetné těhotenství (overload syndrome).
Lékové interakce
Beta2-sympatomimetika mohou ovlivňovat účinek perorálních antidiabetik a inzulinu. Jejich účinek antagonizuje podání b-blokátorů. Současné podávání kortikosteroidů, theofylinu nebo diuretik zvyšuje riziko vzniku hypokalémie. Současné podávání inhibitorů MAO nebo tricyklických antidepresiv může vést k hypertenzní krizi.
