Encyklopedie

Pacientům, ženám v reprodukčním věku
zvláště, podáváme obvykle transfúzní přípravky stejnoskupinové v AB0 a Rh
(D) systému. V případě, že je vážně ohroženo zdraví či život nemocné a
stejnoskupinová krevní konzerva není k dispozici, jsme nuceni přistoupit
k substituci nestejnoskupinové. Při nestejnoskupinových transfúzích se
projeví výhoda zpracování plné krve na erytrocytové koncentráty, protože při podání
erytrocytového koncentrátu v resuspenzním roztoku je
příjemci aplikováno minimální, klinicky bezvýznamné množství plazmy, obsahující
přirozené skupinové aglutininy. Univerzálním dárcem je dárce
krevní skupiny 0, univerzálním příjemcem je příjemce krevní
skupiny AB.

Pro aplikaci plazmy platí pravidlo
opačné:

Na Rh faktor není při aplikaci
plazmy brán zřetel.

Pro aplikaci trombokoncentrátu
platí pravidlo jako pro erytrocytový koncentrát.

Při náhlých velkých krevních ztrátách
(tzn. ztratí-li pacientka více než 20 % krevního volumu do 1 hodiny) a při
masivních transfúzích (tzn. že během 24 hodin je hrazeno více než 65 % krevního
volumu) můžeme při substituci postupovat následovně (tab. 10.6-1):

Tab.
10.6-1.
Substituce velké krevní ztráty

EK – erytrocytový
koncentrát, FFP – čerstvě zmražžená plazma, TU – transfúzní jednotka

Je však třeba
zdůraznit, že toto schéma nelze doporučit paušálně, protože vystavuje nemocnou
zbytečnému riziku bez prokazatelných výhod. Použijeme je tedy pouze
v případě, že nemáme možnost hradit chybějící koagulační faktory pomocí
krevních derivátů nebo v případě masivní transfúze, s přihlédnutím
k již podaným náhradním roztokům.

Transfúzi podává vždy a jedině lékař za
asistence zdravotní sestry. Orientační vyšetření krevní skupiny jak
transfúzního přípravku, tak i příjemce se musí provést přímo u lůžka,
bezprostředně před podáním transfúze. Cílem tohoto postupu je odhalení administrativních
omylů a tedy prevence nejzávažnějších transfúzních komplikací plynoucích
z AB0 inkompatibility. Je známou skutečností, že téměř vždy se při fatálních potransfúzních
reakcích jednalo o administrativní omyl.

Na začátku každé transfúze, nejedná-li se
o pacientku v celkové anestezii či bezvědomí, je nutno vykonat biologickou
zkoušku z důvodu odhalení inkompatibility nebo jiné reakce, a to při větší
rychlosti transfúze po dobu několika minut (nevysvětlitelné náhlé zesílení
krvácení během operace může být jedinou známkou inkompatibility).
Pokud se nevyskytne žádná reakce, pokračuje se přiměřenou rychlostí, tzn. že
jedna transfúzní jednotka (TU) se podá během 1-2 hodin. Transfúze by neměla
trvat déle než 4 hodiny.

Samozřejmostí je vyšetření moči, teploty,
krevního tlaku a pulsu před transfúzí a po ní. Tyto údaje musí být vždy přesně
a čitelně uvedeny v chorobopise společně s číslem krevní konzervy a
se záznamem o biologické zkoušce a o kontrole krevní skupiny příjemce i dárce.
Dále musí být uveden přesný čas začátku a konce transfúze a případné vedlejší
účinky, které se objevily v souvislosti s transfúzí. Zbytek krevního
přípravku se musí uschovat v chladničce po dobu minimálně 24 hodin, aby mohla být vyšetřena
případná potransfúzní reakce.

Nastane-li jakákoli reakce nebo
komplikace během krevního převodu, musí se transfúze ihned ukončit, ale při
zachování žilního vstupu!

Poznámka: 1 transfúzní jednotka (TU)
představuje obvykle 220 ± 50 ml erytrocytového koncentrátu nebo čerstvě
zmražené plazmy.