Ovariální hyperstimulační syndrom

Syndrom není vždy zákonitě spojen s aktuálním těhotenstvím, ale může do něho časově zasahovat. Je iatrogenně navozeným patologickým stavem - důsledkem stimulace ovariální funkce z indikace sterility. (Incidence tohoto syndromu narůstá, i když jím trpí pouze menšina stimulovaných žen.) Rozeznáváme tři stupně závažnosti, incidence třetího, závažného stupně je u 0,3-1 % ze stimulovaných žen. Kritický stav je vzácný. Má specifický ráz, vyžadující odpovídající postup.

Etiologie: příčina a patofyziologie nejsou přesně prokázány. Nejvíce pravděpodobnou příčinou je tvorba vazoaktivní látky produkované zvětšujícími se vaječníky. Zvyšuje významně propustnost endotelu kapilárních stěn. Důsledkem je přesun tekutin z cévního řečiště extravaskulárně, do intersticia a dále až do třetího prostoru - hlubokého kompartmentu.

Klinický obraz: je nepředvídatelné, u které ženy se syndrom vyvine. Obraz je především nespecifický: ascites, hydrotorax, intersticiální nekardiální plicní edém podobný akutnímu syndromu dechové tísně - ARDS, hypovolemický šok s akutním selháním funkce ledvin. K jeho komplikacím se řadí trombembolické příhody, postižení jaterních funkcí a akutní cévní mozkové příhody.

Léčba:

  • • Ovariální hyperstimulační syndrom se vždy spontánně upraví, příčiny odezní a symptomy pozvolna vymizí. To trvá 1-3 týdny, v případě těhotenství většinou déle.
  • • Při progresi stavu směrem ke kritickým projevům je léčba symptomatická, obdobná léčbě multiorgánového selhávání.
  • • Je nutno doplnit deficit kolujícího objemu. Roztoky volíme podle hodnot plazmatických proteinů, roztoky krystaloidů snadno unikají mimo řečiště.
  • • Vyprázdní se hydrotorax z jednorázové punkce.
  • • Nebezpečný břišní kompartmentový syndrom při současném ascitu je častým příznakem, s oligurií. Ascites vyžaduje velmi pozvolné, šetrné vypuštění - často opakovanými pukcemi. Cílem prvního uvolnění je obnovení dostatečné diurézy.
  • • Syndrom akutní dechové tísně (ARDS) vyžaduje přechodné zařazení spontánního dýchání za trvalého přetlaku (CPAP), v případě progredujícího plicního edému umělou plicní ventilaci se zařazením endexspiračního přetlaku (PEEP).
  • • Do léčby se zařadí prevence trombembolických komplikací a ischemických mozkových cévních příhod, nejvhodněji podáváním nízkomolekulárního heparinu v dávce přibližně 1 mg/kg t. hm. s rozložením do dvou denních dávek po 12 hodinách.

Anesteziologické aspekty:

  • • Je-li indikován jakýkoli operační výkon (obr. 10.20-1), dáme přednost celkové anestezii před neuroaxiálními blokádami.
  • • Supinní poloha (rovně na zádech) není vhodná - snadno vznikne břišní kompartmentový syndrom s dalším prohloubením refrakterní hypotenze (viz rovněž kap. 10.4).
  • • Je-li výkon odkladný, vyprázdníme nejdříve ascites, vyčkáme stabilizace krevního tlaku a teprve poté uvedeme anestezii.
  •