Transkutánní elektrická nervová stimulace (TENS)

Použití elektrické nervové stimulace jako prostředku pro mírnění bolestí publikoval Melzak v roce 1965 a účinek této metody dával do souvislosti s tzv. vrátkovou teorií bolesti (viz kap. Anatomie a fyziologie porodní bolesti, obr. 1-4). Stimulace tenkých vláken Ad a C “otvírá” vrátka a zvýší centrální transmisi na synapsích, zatímco stimulace tlustých vláken Ab “uzavírá” vrátka a inhibuje transmisi na synapsích. Existuje představa, že periferní nervová stimulace aktivuje silná nervová vlákna, a tím nastává inhibice transmise bolestivých impulsů (4).

Okolo roku 1970 se u pacientů s chronickou bolestí zasazovaly elektrody přímo do tkáně míchy a transkutánní elektrická nervová stimulace se v té době používala jako test před jejich implantací. Analgetický účinek elektrického proudu i bez chirurgické intervence byl evidentní (1).

V rámci porodnické analgezie byla TENS poprvé použita ve Švédsku. Obdobně jako ostatní metody byla TENS podrobena výzkumu z hlediska bezpečnosti pro matku a plod. Je popsána zvýšená placentární perfúze po podání této nefarmakologické metody. Pro TENS existuje pouze jedna kontraindikace – kardiostimulátor, který se u těhotných žen vyskytuje jen sporadicky (6).

Pro porodní analgezii se používají elektrody, které jsou v oblasti beder přichyceny pomocí náplastí v místech, kde aferentní nervy vstupují do míchy. Elektrody se lepí párově, a to v oblasti Th10–L1 pro I. dobu porodní a dále na úrovni S2–S4 pro II. dobu porodní (obr. 1).

Obr. 1: TENS (transkutánní elektrická nervová stimulace) - uložení elektrod a regulace intenzity elektrického proudu samotnou rodičkou

Přístroje pro TENS vyrábějí stejnosměrné proudové pulsy pravoúhlého tvaru, frekvence činí 4–150 Hz s intenzitou mezi 0 a 55 mA. Pro porod je doporučená frekvence 40–89 Hz. Rodička si stimulaci sama ovládá v souladu s děložními kontrakcemi. Při elektrické stimulaci rodička v místě umístění elektrod pociťuje kožní senzace (příjemné brnění). Podle zkušeností většiny autorů činí průměrné hodnoty intenzity proudu během kontrakcí 25–40 mA a mezi kontrakcemi 5–10 mA. Nevýhoda elektrické stimulace vyplývá z vlastního principu metody, neboť zejména sakrální stimulace negativně ovlivňuje CTG sledování srdeční akce plodu (3, 5, 6).

Podle literárních údajů po podání TENS pociťuje úlevu 40–80 % rodiček (2), stupeň analgetické efektivity se různí od velmi dobré až po nedostatečnou, a to s ohledem na obtížnou kvantifikaci analgezie. Často se udává, že TENS napomáhá redukovat potřebu jiných analgetik (pethidin). Největší úleva je popisována v oblasti zad, zatímco úleva od bolesti v oblasti suprapubické a perineální není tak výrazná. TENS je účinnější v I. době porodní než ve II. době porodní. Současně se připouští, že TENS navozuje efekt placeba, což bylo v klinických studiích potvrzeno (správně versus nesprávně naložené elektrody) (6).

Z technické stránky je třeba dodržovat velikost elektrod a zejména jejich přesné umístění na zádech.

TENS je jednoduchá analgetická metoda, která spojuje psychologický i somatický účinek, napomáhá redukovat potřebu farmak. Tím, že je účinnější v I. době porodní, je možné TENS ve II. době porodní kombinovat s pudendální blokádou.

Literatura

1. BECK, L., DICK, W. Analgesie und Anaesthesie in der Geburtshilfe. Bern : Georg Thieme, 1993.

2. OSTHEIMER, GW. Manual of Obstetric Anaesthesia. New York : Churchill Livingstone, 1992.

3. RUSSELL, R., SCRUTON, M., PORTER, J. Pain Relief in Labour. London : BMJ Publishing Group, 1997.

4. SHEALY, CN. Transcutaneous electrical stimulation for control of pain. Clin. Neurosurg., 21, 1974, p. 269–277.

5. STEWART, P. Transcutaneous nerve stimulation as a method of analgesia in labour. Anaesthesia, 34, 1979, p. 361–364.

6. VAN ZUNDERT, A., OSTHEIMER, GW. Pain Relief Anesthesia in Obstetrics. New York : Churchill Livingstone, 1996.